Problém Morava: národní versus zemský přístup

Publikoval Jaroslav Kupka v

Problém Morava. Je to problém? Co je to Morava?

Nějaký problém to je, jinak bychom se zde nesetkali. Lze jej charakterizovat jako vnitrostátní zájmový střet mezi pražským centrem a moravskou periferií, zvláštní tím, že Morava dnes jako politický subjekt neexistuje. Jde o střet živený faktem nepřiměřené preference centra a nespravedlivého potlačení periferie. Existuje objektivně, protože jej lze doložit rozdíly v životní úrovni, ve výdělku, v míře nezaměstnanosti atd. Neodehrává se tedy jen v hlavách lidí, ani nejde o pouhý sentiment, jak kdysi cynicky k moravským snahám o změnu této situace poznamenal někdejší předseda ČNR, Brňan Milan Uhde. Jde tedy o klasický projev územní zájmové plurality mezi regionem a centrem státu.

O jaké zájmy jde. Na jedné straně je to zájmem obyvatel Prahy a zdejších elit na zachování výlučného postavení ve veřejném prostoru a přednostního přístupu k veřejným zdrojům a na druhé straně zájem obyvatel periferie na zlepšení dosavadního postavení ve veřejném prostoru a na dosažení takového přístupu k veřejným zdrojům, který odpovídá jejich podílu na tvorbě těchto zdrojů. Jde tedy v principu o střet ekonomický a problém Morava je tak z tohoto úhlu pohledu problémem spravedlivého rozdělování společenského bohatství.

Jde o střet navenek nízké intenzity. Většina lidí, a to ani na Moravě, jej příliš nevnímá. Nerovnoměrnosti rozvoje různých částí státu, které jsou jim nepříznivé, považují za osudovou danost. Nevnímají je jako důsledek státně správního členění státu, resp. jeho centralismu. Zejména, jsou-li případné námitky označovány za projev závisti neúspěšných úspěšným. Jen část obyvatel, zpravidla na základě určitých osobních zkušeností, má možnost dát otázku své ekonomické a společenské situace do souvislosti se svým administrativním zařazením do určité územně determinované skupiny osob.

Intenzita popisovaného zájmového střetu může vzrůst v souvislosti se zlomovými či jinak vyhrocenými politickými situacemi ve státě, které s tímto střetem přímo nesouvisí. Nelze však očekávat takové vyhrocení situace, které by ohrožovalo celistvost státu. K tomu by mohlo dojít pouze v případě, pokud by tímto svárem byl svár národnostní, nikoli ekonomický.

Je zde ještě jedna stránka problému Morava. Jde o její buducnost ve sjednocené Evropě regionů. Je to zatím asi předčasná úvaha, není ještě jisté, zda se Evropa touto cestou vydá. Ale teoreticky je jistě možno již nyní se zabývat otázkou, zda se evropskými regiony stanou naše malé kraje, nebo rovnou celý stát, anebo historické regiony Čechy, Morava a Slezsko. Zajisté i tato věc se může stát linií pražsko-moravského střetu.

Jak jsem se zmínil, zvláštním rysem popisovaného územního zájmového střetu centrum – periferie v ČR je fakt neexistence Moravy jako politického subjektu. S tím souvisí absence moravských územně zakotvených elit, které by mohly působit na změnu popsané situace. Morava je tak v nesrovnatelně horším postavení, než například Katalánsko nebo Skotsko, k nimž je někdy přirovnávána.

Pravidla hry v tomto zájmovém střetu, včetně vytváření mediálního obrazu o jeho charakteru, má cele v rukou Praha, kde jsou soustředěna všechna důležitá informační média. Je pro ni pak snadné představovat veřejnosti česko-moravský, či správněji pražsko-moravský konflikt jako dílo moravského nacionalizmu a separatismu, snažících se o rozbití národní, potažmo i státní jednoty.

Problém Morava jsme si zhruba popsali. Nyní stručně k otázce, co je to vlastně Morava sama v dnešní realitě.

Jednak je to zeměpisný celek, daný přibližně povodím Moravy a Dyje, nakloněným jižně, k Dunaji, a ohraničený na západě Českomoravskou vrchovinou, na severu oběma Jeseníky a na východě západním koncem karpatského horského oblouku. Právě tímto nakloněním povodí je Morava odlišena od sousedních Čech, daných povodím Labe a Vltavy a Ohře a svádějících vody severozápadně, do Severního moře, a od Slezska, daného povodím Odry, odvádějící vody severně, do Baltického moře. Pouze na jihu je Morava otevřena do Panonské nížiny, tedy k Rakousku a západnímu Slovensku. Zde tvoří hranici převážně jen velké řeky.

Popsané fyzikálně zeměpisné ohraničení je také ohraničením územního společenství obyvatel Moravy, výrazně soustředěného v moravských úvalech a více či méně izolovaného od okolních zemí řidším osídlením výše položených oblastí. Pojem společenství si půjčuji z naší Ústavy, která jej používá v sousloví územní společenství občanů. Jde o objektivně zjistitelné sídlení soustředění obyvatel, charakterizované zvýšenou intenzitou vzájemných vztahů, včetně jednosměrných vztahů k určitému spádovému či obslužnému centru.

To již souvisí se sídelní strukturou státu a jeho regionalizací, kterou, pokud vím, naposledy veřejně publikoval René Wokoun. Za základní kostru sídelní struktury ČR považuje Wokoun tři makroregiony, tedy velké spádové oblasti nazvané podle zmíněných povodí. Jde o makroregion labský s jádrem Prahou, v podstatě Čechy, makroregion dunajský s jádrem Brnem, tedy Moravu a makroregion oderský s jádrem Ostravou, to je přibližně dnešní Moravskoslezský kraj. Tato základní kostra je pak doplněna členěním státu na 11 – 12 mezoregionů, jako spádových oblastí nižšího řádu, a přibližně na 200 mikroregionů.

Moravský makroregion spáduje k  Brnu, byť méně výrazně, což souvisí s tradičním moravským polycentrismem. Brno je však hlavním migračním cílem v prostoru Moravy a nabízí všechny makroregionální služby. Samozřejmě kromě služeb hlavního zemského města, ve kterém by byly úřady a instituce zemského, nikoli jen krajského významu. Brněnský makroregion je pak ještě dále strukturována do mezoregionů Brna, Zlína a Olomouce a dále pak do řady mikroregionů. Mezoregion Brna zahrnuje i západní Moravu, která je nyní součástí kraje Vysočina.

Morava tedy existuje jako zeměpisný celek, s nímž naštěstí nelze nijak zásadně nakládat nebo jej popírat. Dále existuje jako sídelní makroregion se svým územním společenstvím občanů, se kterým je však možno nakládat i bez jeho vůle a ignorovat jej při vnitřním strukturování státu.

Ve více materiálních formách Morava neexistuje. Je však o ní zmínka v preambuli naší Ústavy z roku 1993, kde Česká republika popsána jako stát občanů v Čechách na Moravě a ve Slezsku. Toto ustanovení se sem dostalo až na nátlak poslanců HSD-SMS, když v tehdy připravované Ústavě mělo být jediným geografickým označením jméno Praha.

Současná územněsprávní situace v prostoru dřívější Moravskoslezské země

Historie našeho územně správního členění je dobře známa. Moravu, resp. Moravskoslezskou zemi, patrně coby relikt habsburského státoprávního uspořádání, nebrala příliš vážně už první republika. To navzdory nadějně znějícímu ustanovení Malé saint-germainské smlouvy z roku 1919, hovořící dokonce ještě o národě Moravy jako o jednom z komponentů nového státu. Ještě téhož roku však zanikly zemské sněmy a v roce 1920 došlo zákonem o zřízení župních a okresních úřadů k neúspěšnému pokusu o župní uspořádání, respektující ovšem historické zemské hranice. Morava pak na základě zákona o organizaci politické správy z roku 1927 přežívala meziválečné období v rámci Moravskoslezské země s hlavním městem Brnem a ostravskou expoziturou, ale její samospráva byla fakticky pod dohledem pražského ministerstva vnitra.

Definitivně však Moravu zrušil až zákon č. 280/1948 o krajském zřízení, kterým se komunisté vypořádali s Moravou coby překážkou centrálně řízeného plánovitého hospodářství. Mohlo jít i o odvetu za slabší výsledky ve volbách roku 1946, kdy na Moravě získala KSČ „jen“ 34%, zatímco v Čechách 46% hlasů. Tehdy došlo k rozdělení českomoravského prostoru na 13 malých krajů, bez ohledu na historické zemské hranice.Šlo o hospodářsko-výrobní rajonizaci sovětského typu.

Územně správní reforma roku 1960 znamenala určitou redukci počtu malých krajů a vytvoření větších krajů, odrážející alespoň ve svém názvu dřívější existenci Čech a Moravy. Do určité míry se také kraje přiblížily jejich zemské hranici. Došlo ale také k nepřirozenému rozdělení střední Moravy krajskou hranicí dvou moravských krajů, vedenou mezi Olomoucí a Prostějovem. Navíc byly vytvořeny větší správní okresy, které zejména na Moravě deformovaly mnoho mikroregionálních vazeb.

V roce 1968 došlo k další změně v neprospěch Moravy, kterou bylo vytvoření česko-slovenské federace na základě pouze národnostního, nikoli také územně-historického principu. Morava či Moravskoslezská země se tedy nestala třetím subjektem socialistické územní samosprávy Československa, oč usiloval tehdejší KNV Jihomoravského kraje, ale stala se součástí tzv. České socialistické republiky jako již jednoznačně národnostně pojímaného subjektu.

Po listopadu 1989 svitla naděje na restituci Moravy, ale brzy zhasla. Moravské snahy o autonomii v nových demokratických podmínkách vyšly naprázdno. Požadavek trojdílného Československa s Moravskoslezskou zemí vedle Čech a Slovenska byl tehdy nepřijatelný jak pro Prahu, tak i pro Bratislavu. V Praze panovala nelíčená obava z jakékoli územní samosprávy, natož pak moravské. Obecně šlo o obavu z oslabení centralismu a v dobovém kontextu o obavu z narušení průběhu privatizace, která měla zůstat cele v rukou pražských elit. Bratislava zase neměla žádný důvod měnit národnostní princip členění Československa, protože dosavadní  federální praxe jí zajišťovalo nadstandardní podíl na celostátní moci i při čerpání veřejných prostředků.

Po úplném utlumení moravských autonomistických snah v důsledku rozpadu Česko Slovenské Federativní Republiky na přelomu let 1992 a 1993 bylo ještě třeba vypořádat se s nebezpečím oživení těchto snah v českomoravském prostoru i do budoucna. Řešením se ukázalo rozdělení ČR v roce 1997 do vyšších územních samosprávných celků bez ohledu na zemské hranice, na základě vzoru z roku 1948.

Vytvoření 14ti krajů bylo tehdy prezentováno jako vyvrcholení územní decentralizace v České republice. Ve skutečnosti však nešlo o čin pozitivní politiky, ale o vytvoření administrativní zábrany případného zemského zřízení. Zdůvodnění vzniku krajů byla technokratická, odpovídající potřebám výkonu státní správy (zejména jejich srovnatelná rozloha, počet obyvatel). Formálně byly kraje označeny za vyšší územní samosprávné celky, aniž by se kdo zabýval zdůvodněním této územní samosprávy jako odrazu reálně existující územní zájmové plurality. To umožňoval tehdy prosazený model smíšené či spojené veřejné správy, kdy měl jeden a tentýž územní celek sloužit pro výkon státní správy i jako prostor pro realizaci práva na samosprávu. Odbornou úroveň vládních činitelů v tehdejší diskusi k územně správnímu členění státu si dovoluji dokreslit anekdotou. Tehdejší náměstkyně ministra vnitra Václava Grulicha Yvonne Strecková zdůvodnila v televizní debatě vznik kraje Vysočina takto: to bude kraj brambor a kamení.

Kraje, s výjimkou kraje Vysočina, sice vycházejí do jisté míry z mezoregionální struktury ČR. Nerespektují však tím pádem její strukturu makroregionání, jak jsem ji výše nastínil. Důležité však je přitom konstatování, že mezoregiony ČR nikdy nevykazovaly žádnou územní zájmovou pluralitu, zatímco makroregiony ano –  projevila se ve volbách 1990 a 1992 na Moravě.

Nevýhodou současného krajského zřízení z moravského pohledu je tedy nerespektování historické česko-moravské hranice či brněnského makroregionu. Obecným problémem krajů je i jejich malá rozloha, neumožňující z řady faktických důvodů svěřit jejich orgánům větší věcný rozsah samosprávy a koneckonců i rozhodovacích kompetencí. Ani dosavadní malý věcný rozsah samosprávy však není dostatečně zajištěn finančně. Nikdo se dnes už ani nepozastaví nad žádostmi krajských orgánů o zaslání peněž z centrálních orgánů na údržbu silnic 2. a 3. třídy, které přitom kraje vlastní a mají spravovat.

Aby mohly být kraje příjemci podpory z evropských strukturálních a investičních fondů, musely se sloučit do tzv. regionů soudržnosti, které jsou již jen nedůstojným završením našeho polistopadového územněsprávního experimentu. Po korupčních aférách v nevolených a nekontrolovaných radách regionů soudržnosti byla však i tato distribuční funkce krajů omezena a přenesena na Centrum pro regionální rozvoj České republiky se sídlem v Praze.

Malá identifikace obyvatel s kraji, absence povědomí o nějakém společném zájmu, který by měl být chráněn, to jsou patrně důvody pochybností veřejnosti o jejich významu a nízké voličské účasti u voleb do krajských orgánů.

Ze všech výše uvedených důvodů nemohou kraje plnit další důležitou funkcí vyšší územní samosprávy v demokratickém státě, kterou je funkce politické protiváhy státního centra. Malý kraj, ani souhrn malých krajů, nemohou být protihráčem státního centra ve smyslu ochrany zájmů svých občanů před hospodářskými a kulturními důsledky centralismu.

Národní pohled na problém Morava z české a moravské strany

Podle naší Ústavy je Česká republika státem občanů v Čechách na Moravě a ve Slezsku, nikoli státem národa. Domnívám se však, že přesto existuje u mnoha lidí vnímání České republiky jako země českého národa. Vše, co jsem až doposud řekl o Moravě jako objektivní skutečnosti i celý její historický vývoj, to lidé s oním českým národním pohledem na náš stát jakoby nevnímali, nebo to neznají, nerozumí tomu, a když už se s tím setkají, popírají to jako cosi zmatečného. V Čechách je takových lidí většina a na Moravě kupodivu dost.

Toto nacionální vnímání České republiky a jeho prosazování v naší vnitropolitické praxi jsem nazval nepsaná česká národní doktrína. Český národ je podle této doktríny jediným nezpochybnitelným prvkem státu, jeho prostorové vymezení buď zcela chybí, nebo je nejisté nebo nedůležité. Česká republika, někdy nazvaná Česko, jindy Čechy, je pro ni zemí, kterou obývá český národ. Územní zájmová pluralita mezi Čechami a Moravou nebo mezi Prahou a Moravou je tomuto vnímání neznámá, protože je mu neznámá vůbec jakákoli územní struktura státu.

Se státem se takto uvažující lidé neidentifikují prostřednictvím území, na kterém žijí, ale prostřednictvím českého národa. Ve zcela nedávně době to dokonce opakovaně uvedl na svých www stránkách Václav Klaus mladší. Podle něj základní jednotkou naší společnosti je rodina, pak je to obec, protože každý je odněkud. A pak jsme Češi, protože máme společné dějiny, jazyk a kulturu. Samosprávné kraje a nadnárodní útvary nejsou podle něj přirozené. Země, tedy prostor, kde se to vše odehrává či nějaká další územní identifikace tam Václavu Kalusovi chybí. Nezmiňuje ani Čechy, snad proto, že Čechy má za celou Českou republiku. Morava se do takového pojímání státu nemůže nijak vejít.

České národní vnímání ČR bez jakékoli reflexe jejího tradičního zemského uspořádání dokládá také loňská aktivita ústavního právníka Aleše Gerlocha. Ten by chtěl dosavadní občanský princip výstavby našeho státu propojit s principem národním. Usiluje o to, aby přímo v Ústavě bylo zakotveno, že Česká republika je vlastí českého národa. To vše by pak mělo být výrazem uvědomění, že Česká republika existuje nikoli jen jako souhrn občanů, tedy kohokoli, kdo se dostal do trvalého vztahu k tomuto státu. Uniká mu přitom, že ČR není souhrnem jakýchkoli občanů, ale občanů v Čechách na Moravě a ve Slezsku. To však nijak nereflektuje, neřeší, že ústavně vyjmenovaná územní společenství občanů nemají odraz v našem státoprávním či alespoň územněsprávním pořádku. Lze tedy konstatovat, že Aleš Gerloch svojí aktivitou nesměřuje k propojení občanského a národního principu výstavby státu, ale k faktickému popření jeho občanského charakteru a k nacionálnímu zafixování stavu, který je pro občany na Moravě nepříznivý.

Mohu se domnívat, že současné popírání Moravy jako státotvorného prvku a její správní integrace s Čechami a do Čech je těmito lidmi považována za přirozené završení procesu sjednocení českého národa v Čechách a na Moravě, zahájeného v 19 století. Jde o dotažení českého národního obrození do stadia, které předtím na Moravě nikdo nepředvídal.

Český národní přístup v opozici proti moravským požadavkům na státoprávní uspořádání sehrál v poválečné historii roli při federalizaci ČSSR v roce 1969, potom při odrážení moravských autonomních aktivit po listopadu 1989 a v roce 1992 v česko-slovenských federačních jednáních. Pokud zde šlo české národní doktríně o dominanci českého národa jako státotvorného prvku, sledovala tím vždy objektivně i vyřazení Moravy jako politického subjektu z dění ve státě. Odmítavý či přezíravý postoj k moravskému problému z českých národních pozic po listopadu 1989 byl pak příčinou oživení ideje moravského národa.

Mělo tedy určité ospravedlnění, že v souvislosti se snahou o obnovení ztracené svébytnosti Moravy a o její vymanění z dosavadní hospodářské a kulturní perifernosti, kterou lze přičíst národnímu sjednocovacímu procesu, objevuje se i idea obnovy moravského národa, odlišného od národa českého. Tedy idea revize našeho dosavadního národnostního vývoje.

Moravský národní argument byl přitom v „moravských“ polistopadových úvahách o správním členění státu podružný. Alespoň, mohu-li hovořit za tehdejší hlavní moravskou politickou organizaci, kterou bylo HSD-SMS. Toto hnutí se prezentovalo jako občanské a obyvatele Moravy označovalo ve svém programu jako etnikum v rámci českého národa. Až v naději, že stane-li vedle českého a slovenského národa ještě moravský národ jako třetí v česko-slovenské národní hře, bude v jednáních o územní podobě státu jasno. Tento trend se poprvé projevil ve sčítání obyvatelstva v roce 1991.

Bylo příznačné pro tu dobu a platí to dosud, že národní charakter česko-moravského vztahu v té době i dnes Praze vyhovuje. Její snaha o co největší nacionalizaci celé moravské otázky je pochopitelná, protože štěpení českého národa je možno snadno spojovat s hrozbou štěpení celého státu a poukazovat tak na moravský separatismus.

Většina dosud fungujících moravských politických subjektů s ideou moravského národa, odlišného od národa českého, ovšem pracuje i v dnešní době. Považuje ji za nejdůležitější, ne-li jediný nástroj obrany proti pražskému centralizmu a zvrácení nepříznivé moravské situace.

Nejvýraznějším počinem poslední doby v tomto smyslu bylo přijetí tzv. Deklarace moravského národa, publikované koncem roku 2016 neformální skupinou moravských aktivistů s mluvčími Zdeňkem Koudelkou a Pavlem Dohnalem. Jádrem deklarace je odstavec, který zde cituji: „Zkušenosti se stále se stupňující protimoravskou politikou oficiálních institucí v České republice vedou současnou generaci Moravanů k poznání, že není jiné cesty k obnovení samosprávy Moravské země, než se dát cestou prosazení práva moravského národa na sebeurčení“. Pojmy národnost či národ jsou zde funkčně spojeny s pojmem moravská samospráva. Deklarace se jeví jako logické vyústění dosavadního politického vývoje České republiky a jeho ignorací potřeb a zájmů obyvatel Moravy a současně výzva k revizi našeho dosavadního národního vývoje.

Problém všech moravských iniciativ, jak se ukazuje, je však skutečnost, že tato idea – byť precizně formulovaná – nenalézá v současnosti dostatečnou odezvu, a to ani u moravského publika. Opírá se sice o dokladované projevy existence moravského národa při pravidelných sčítáních obyvatelstva, bytů a domů, prováděných dekádně Českým statistickým úřadem. Ale i to má svůj háček.

Jak jsem se již zmínil, toto „statistické“ oživení ideje moravského národa se projevilo při sčítání lidu v roce 1991, kdy v souvislosti s nadějí na získání zemské samosprávy po pádu totalitního režimu se k moravské národnosti přihlásilo více než 1. 300 tis. obyvatel, což bylo asi 45% obyvatel žijících v historickém prostoru Moravy. V některých okresech dnešního Jihomoravského kraje to byla dokonce nadpoloviční většina respondentů. V roce 2001, kdy se naděje na zemskou samosprávu zdály ztraceny a lidé se již potýkali s jinými problémy, se k moravské národnosti přihlásilo jen asi 360 tis. respondentů. V roce 2011, kdy lidé na Moravě začali rozpoznávat nefunkčnost krajského zřízení, se pak počet respondentů hlásících se k moravské národnosti opět zvýšil a dostal k poslednímu číslu přibližně 620 tisíc.

Již z proměn tohoto čísla je zřejmé, že s národní identitou na Moravě něco není v pořádku. Je tedy otázkou, zda při vyplňování sčítacích archů šlo skutečně o projev vůle respondentů po obnovení moravského národa, nebo zda šlo o jiný motiv? Domnívám se, že pouze to nejmenší číslo z roku 2001 (360 tis. respondentů) by asi pravdivě vypovídalo o počtu osob, které by se jednoznačně přihlásily k moravskému národu (národnosti) i při jiné příležitosti. U ostatních šlo tedy spíše o momentální projev nespokojenosti s řešením územně správních otázek ve vztahu k Moravě. Uvidíme při příštím sčítání v roce 2021.

Ani zastoupení obyvatel Moravy, kteří se k moravské národnosti hlásili v „nejúspěšnějším“ roce 1991, nebylo však kvantitativně ani svým teritoriálním rozložením dostatečné na to, aby mohlo mít reálné politické důsledky. Jejich „výskyt“ nepokrýval celou Moravu rovnoměrně, soustředil se více na okresy jižní Moravy. Indiferentní postoj k moravské národní (národnostní) sebeidentifikaci u obyvatel Moravy opakovaně vzrůstá se zvětšující se vzdáleností od Brna. Z tohoto aritmetického hlediska se tedy cesta k zemskému zřízení skrze moravský národ jeví jako problematická, ne-li rovnou neprůchodná.

I pokud by snaha o definování moravského národa a uplatňování jeho práva na sebeurčení vyústila v uznání moravského národa jako nositele práva na samosprávu, nebude mít tento národ k realizaci svého dosaženého práva žádnou zemi (Moravu), protože v ní nebude většinou, ale vždy menšinou. Naděje na moravskou samosprávu může tak být odmítnuta s odkazem na to, že ji většina moravských obyvatel ji nechce, protože se nehlásí k moravské národnosti.

Lze tedy říci, že mezi existencí moravského národa a existencí moravské země není žádné funkční spojení. Naopak. Propagace moravského národa a jeho práva na sebeurčení a spojování těchto pojmů s požadavkem na obnovení moravské zemské samosprávy spíše nahrává zájmům pražského centra na strašení veřejnosti moravským nacionalismem a separatismem.

Pokud jde na Moravě o řešení problému Morava jako důsledku nepsané české národní doktríny a jsou-li přitom obyvatelé v našem státě úspěšně udržováni v představě, že moravským autonomním iniciativám jde než o rozbití jednoty českého státu skrze moravský národ, domnívám se, že není možné tak učinit skrze národní přístup i z moravské strany. Je třeba zde najít jiný klíč k obnovení zemské samosprávy a překonání důsledků pražského centralismu, nežli národ.

Není bez významu, že v devadesátých létech volili HSD-SMS lidé, kteří se na Moravu přistěhovali v průběhu svého života z Čech, nevnímali moravanství jako zvláštní hodnotu, jen byli na Moravě nemile překvapeni zdejšími provinciálními poměry. Několik Čechů jsem znal i jako členy HSD-SMS. Tyto lidi nelze potenciálně vylučovat z boje proti centralizmu v ČR proto, že jsou Češi. To platí o všech ostatních národech na Moravě.

Zaštiťuje-li se pražský centralizmus jednotou českého národa, moravský autonomismus a decentralizmus by měl odkazovat na historickou existenci Moravy jako státotvorného prvku, na existenci jejích materiálních podob, jak jsem je výše popsal. Morava je důležitá pro všechny její obyvatele jako jediný známý instrument ke zlomení centralismu a jeho ekonomických důsledků v ČR.

JUDr. Jaroslav Kupka

19. 3. 2019, konference „Učíme o Moravě“


2 komentáře

Tomáš Kočko · Březen 21, 2019 v 18:56

Skvěle sepsáno, vyargumentováno. Naprostý souhlas!

Jiří Pelka · Březen 26, 2019 v 9:19

Autor přesně vystihl problémy dnešní Moravy, mj. zejména skutečnost, že (parafrázuji) máme perfektně formulované ideje a koncepce zemského zřízení resp. moravského národa, které však nenacházejí odpovídající odezvu ani na Moravě samotné. Je na nás, kteří pro Moravu pracujeme, abychom vzdělávali a uvědomovali novou generaci a zároveň se snažili o “probuzení” těch, kteří problém Moravy dobře znají z počátku 90. let nebo konce 60. let minulého století, kdy myšlenky zemského zřízení nebo trojdílné federace nebo spolkové republiky byly běžně diskutovány. Jak ten čas strašně rychle letí: příští rok to již bude 30 let od přijetí prohlášení o nezákonnosti zrušení zemské samosprávy nejvyšším československým státní orgánem, FS.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *