K 20. výročí moravského resentimentu

Publikoval redakce v

Celý civilizovaný svět si 9. listopadu připomenul 30. výročí stržení Berlínské zdi. Za necelý rok po této události, 3. října 1990, dochází ke znovusjednocení Německa. Bývalá socialistická část (NDR) se připojuje ke Spolkové republice (SRN). NDR stejně jako Československo měla své okresy a kraje (Bezirk, Kreis) vystavěné podle direktiv svých ideologických modelů. Aktem znovusjednocení byla tato správní regionalizace okamžitě zrušena a nahrazena obnovou 5 spolkových zemí (Neue Bundesländer) a sjednoceného Berlína ve svých historicky respektovaných hranicích. To vše bez zbytečných diskusí, polemik a s veškerou německou poctivostí.

U nás po listopadových událostech roku 1989 postupně docházelo také k nápravám křivd z doby totalitního systému v duchu práva a spravedlnosti. Navráceny byly majetky jednotlivcům, spolkům, organizacím, církvím a s pozitivním očekáváním byla znovuobnovena jejich činnost. Společnost se mohla svobodně nadechnout. Vypadalo to, že konečně i „správa věcí veřejných se může lidem navrátit“. Nenavrátila.

Tuhý centralismus nastolený komunisty zrušením zemských samospráv k 1. lednu 1949 přetrvává dodnes. Zákonem č. 347/1997 Sb. o vytvoření vyšších územních samosprávných celků z 3. prosince 1997 s účinností k 1. lednu 2000, byly Čechy, Morava a Slezsko rozcupány do 14 nesourodých a dosud ničím a nikým nepodložených celků. Malé nefunkční kraje vznikly v hlavách mocných v představě svého „jedině správného rozhodování“ ze židlí svých kanceláří. Přeci se nebudou o moc dělit. Kolik v tom bylo tehdy politických čachrů, osobních i skupinových vyhrůžek a ponižování, a kolik po boji o moravskou kartu (jak hanlivé označení) bylo posléze rozdáno trafik a dobrých bydel včetně hejtmanství. O tom všem vědí mnozí bdělí pozorovatelé. Vše v duchu zásady „čím menší kraj, tím méně kompetencí a tím více vlastní moci“. K tomu ještě s přídavkem hloupé zlomyslnosti bez respektování dávné tradice zemské hranice.

Jak se asi cítí moravští Dačičané či Svitavané? A co Pelhřimovští s odvěkými vazbami na jižní Čechy? Mezitím se jezdí do centra ze všech koutů republiky (obcí, měst a krajů) „škemrat“ o dotace na všechno. Prostředky z rozpočtového určení daní postačí snad jen na údržbu a platy. Chtějí-li někde investovat, musí do centra. Tam vědí všechno nejlépe, znají vaše potřeby a jsou přeci soudní. A ruce si mnou všichni ti lobbisté, kamarádíčci a dotační „specialisté“. Bez nich nedosáhnete ani na prostředky z téměř bezedných kohezních fondů EU (pak nadávejme na Brusel). I ty jsou alokovány přes různé partičky. A jak se žije CzechInvestu, když před lety byl zrušen MoraviaInvest? Jak se zvedla prestiž FAČR, když se zbavila názvu ČMFS? Podobných příkladů je bezpočet. A velký státní znak na hrudi sportovců vystřídal malý s českým lvíčkem zcela v duchu normalizačních praktik: „občane, mysli si co chceš, ale my to tak chceme“.

Lidské štěstí a spokojenost není jen o nadité portmonce nebo žití v bezbřehé svobodě a konformitě jedině správných názorů. Život má i rozměr prostorový. Morava je zemí, která vlastně není. Zní to jako z pohádky, ale s postupujícím zčešťováním společnosti je tomu vpravdě tak. Učebnice Moravu definují jako region ve východní části České republiky. Jak moudré, ale o regionech máme asi jinou představu. A co takhle, že Morava stejně byla vždy součástí Českého království. Jak lichá představa, vždyť nikdy nebyla. A nebo ve veřejnoprávní televizi vám nějaký redaktor v jakési upoutávce každodenně opakuje „… Jedna země, čtrnáct krajů …“ Kouzlo nechtěného nebo záměr vštěpovat obecenstvu své zeměpisné a politické představy?

Mediální prostor vůbec trpí zvláštním druhem cenzury vůči polemikám a diskusím o postavení Moravy v rámci ČR. Že byste na TV zpravodajství viděli třeba záběry ze „Dne za Moravu“ v ulicích Brna či z “Moravského dne” v Olomouci nebo zmínku o konferenci s názvem „Morava 1918“? Ani náhodou. Protože mají své chlebodárce v centru, a ti by jim to spočítali na výplatní pásce nebo třeba vyhazovem. Jakákoliv připomínka v duchu potřeb a práv Moravy je považována za tabuizované téma. Každý dobrý Čech (slušnost mi velí nepoužít zdrobnělinu) zmlkne nebo si odsedne.

Známý je i fenomén úbytku obyvatel na českém a moravském „venkově“. Je zajímavé, že přibližně dvacetitisícový roční deficit je úměrný stejnému přírůstku obyvatel Prahy a míst na centrálních úřadech. Je také ekonomicky spočítatelné, že projektem zemské samosprávy dle údajů z Monitoru informačního portálu MF by se ušetřilo 18 až 22 mld. Kč. ročně.  Proč takto šetřit? To je totiž přesně finančně vyjádřená aktuální cena za postupný výmaz Moravy z mapy Evropy.

Morava je krásná a sebevědomá země s lidmi otevřeného srdce a dělných rukou, i když v posledních 70 letech nějak nevměstnaná do svých přirozených kloubů a všelijak lámaná v soukolí vnitřních i vnějších mocenských pudů. Zanedlouho 1. ledna roku 2020 tomu bude 20 let od realizace poslední zemské nesvéprávnosti a posledního pokoření tisícileté tradice vlastní správy věcí veřejných, předávané z pokolení na pokolení. Proto považuji tento den za Den resentimentu, tedy za Den ponížení Moravy a Slezska. Moravané a Slezané, nedejme se! Vždyť neseme v sobě stále živou pochodeň naděje.

Zdeněk Albrecht, člen MZH


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *