Nízké zásoby vody v některých moravských nádržích ukazují, jak důležité je odpovědné hospodaření s vodními zdroji. Případ nádrže Vír, jednoho z klíčových zdrojů pitné vody pro Brno a okolí, zároveň odhaluje slabinu současné veřejné správy: potřeby obyvatel přesahují hranice krajů, rozhodování a koordinace však zůstávají roztříštěné.
Nádrž Vír na řece Svratce leží na Horácku, v Kraji Vysočina. Povodí Moravy proto požádalo příslušné orgány kraje o mimořádnou manipulaci s odtokem. Brněnské vodárny jsou hlavním odběratelem vody z Víru a její význam pro zásobování Brna v posledních letech roste. Voda slouží také dalším obcím a připravuje se propojení brněnské a žďárské vodárenské soustavy.
K 14. listopadu byla nádrž naplněna přibližně ze 41 procent. Povodí Moravy navrhuje snížit odtok z původně uváděných 650 litrů za sekundu na 500 litrů, v krizové situaci až na 400 litrů za sekundu. Opatření by mohlo do jara 2027 uchovat přibližně tři miliony metrů krychlových vody. Brno a jeho okolí jsou stále více závislé na vodním zdroji na Horácku, tedy mimo území Jihomoravského kraje. Právě takové situace ukazují, že vodohospodářská politika potřebuje koordinaci přesahující hranice jednotlivých krajů.
Moravské zemské hnutí (MZH) proto prosazuje obnovu zemské samosprávy a scelení současných čtrnácti krajů do zemských celků Čech, Moravy a Slezska i Prahy se zvláštním postavením. O strategických otázkách celé Moravy a Slezska by se tak mohlo rozhodovat společně, s jasnou odpovědností a vlastními prostředky.
Zemské uspořádání má také přirozenou geografickou logiku. Čechy se v hlavních rysech překrývají s povodím Labe a Vltavy, Morava s povodím řeky Moravy a Slezsko s povodím Odry. Hranice nejsou totožné, základní souvislosti jsou však zřejmé. Zemské celky mohou být vhodným rámcem pro strategickou koordinaci péče o krajinu a vodní zdroje, zatímco odborná správa vodních toků musí nadále respektovat přirozené hranice povodí.
Potřebujeme také vlastní a předvídatelné financování. Připravovaná změna pravidel pro poplatky za odběr podzemní vody počítá s odebráním dosavadního padesátiprocentního podílu krajů na jejich výnosu ve prospěch státu, respektive Ministerstva zemědělství. Jde přibližně o 380 milionů korun ročně, které kraje využívají také na podporu vodohospodářské infrastruktury. Ministr zemědělství Martin Šebestyán oznámil záměr kompenzovat výpadek dotačním programem, Asociace krajů však požaduje dlouhodobou zákonnou garanci.
Současné uspořádání má zásadní slabinu: Asociace krajů je pouze zájmovým sdružením právnických osob, nikoli samosprávnou institucí s vlastními územními pravomocemi. Společné zájmy čtrnácti krajů tak prosazuje prostřednictvím dohod, nikoli na základě jasně vymezené zemské odpovědnosti.
V Rakousku a Německu mají spolkové země vlastní ústavně zakotvené pravomoci a podíl na rozhodování na celostátní úrovni. Česká republika se nemusí stát federací, aby obnovila silnou zemskou samosprávu. Potřebuje však země s jasným postavením, odpovědností a vlastními prostředky.
Morava a Slezsko nemají být odkázány na to, kolik peněz jim právě přidělí centrální vláda. O svém rozvoji musí mít možnost rozhodovat samy a mít na něj také vlastní prostředky.
MZH prosazuje dlouhodobou vodohospodářskou strategii zaměřenou zejména na:
- Koordinovanou správu vodních zdrojů – spolupráci samospráv, státu, správců povodí a vodárenských společností.
- Zadržování vody v krajině – obnovu mokřadů, toků a říčních niv a ochranu půdy před erozí.
- Modernizaci infrastruktury – omezování ztrát vody, obnovu vodovodů a rozvoj propojených vodárenských soustav.
- Připravenost na sucho a povodně – společné krizové plánování a odpovědné rozdělování vody s ohledem na potřeby obyvatel, hospodářství i přírody.
Zemská samospráva má propojit odbornou správu povodí s dlouhodobým plánováním investic, ochranou krajiny a potřebami obyvatel. Voda se neřídí administrativními hranicemi. Veřejná správa se tomu musí přizpůsobit.
Bezpečné zásobování vodou není otázkou krajské ani zemské prestiže. Je to otázka odpovědnosti vůči obyvatelům Moravy a Slezska i celé České republiky.
