Zcela bez povšimnutí uplynulo 3. prosince dvacáté výročí schválení ústavního zákona o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, na nějž navázalo krajské zřízení. Byly tak obnoveny kraje ve stejném počtu jako v roce 1948.
Ústava ČR původně umožňovala obnovu zemského zřízení, které by navazovalo na tradici sahající od dob středověku až ke komunistickému puči a na usnesení československého federálního parlamentu z roku 1990 o obnovení moravsko-slezské samosprávy, jež označuje zrušení země Moravskoslezské od 1. ledna 1949 za akt nespravedlivý a poplatný totalitní byrokraticko-centralistické praxi, za krok, který byl v rozporu s principy demokracie a samosprávy a který tak podstatně přispěl k deformovanému vývoji naší společnosti. Parlament vyzval vládu k nápravě této nespravedlnosti a k vypracování daňové soustavy, zajišťující samostatný rozvoj svébytných územně samosprávných celků republiky. Nestalo se tak dodnes.
Pro dlouhodobě úspěšný a udržitelný vývoj naší společnosti zcela zásadní zákon o vyšších územních samosprávách vznikl za podivných okolností. Klausova vláda ODS, KDU-ČSL a ODA měla jen 99 hlasů, potřebovala toleranci Zemanovy ČSSD (tu získala „výměnou“ za křeslo předsedy sněmovny pro M. Zemana). Vypukl obří skandál týkající se nelegálního financování ODS, spojený dnes s označením „Sarajevský atentát“ z 28. listopadu 1997, který nám média na rozdíl od mlčení o 20. výročí obnovení gottwaldovských krajů připomněla – premiér V. Klaus musel podat 30. 11. 1997 do rukou prezidenta V. Havla demisi.
Na pozadí této mediálně vděčné situace tak nenápadně vrcholí daleko závažnější jednání o vyšších územních samosprávných celcích, na jejichž počátku to vypadalo, že budou přirozeně obnoveny země Čechy, Morava a Slezsko na území dnešního státu ČR. Na jejich konci je však zarážející obnova (post)totalitních gottwaldovských krajů, od nichž po desetiletém experimentu v roce 1960 upustili dokonce i komunisté.
Pamětníci z řad poslanců dokládají, že ráno ještě naprosto netušili, kolik krajů večer vznikne. Na základě lobbingu byly utvořeny nesmyslně malé kraje jako karlovarský či zlínský, bizarní kraj „Vysočina“ ležící po obou stranách zemské hranice, k Jihočeskému kraji bylo připojeno moravské Dačicko a Slavonicko, k Pardubickému Svitavsko apod. Vznik krajů dnes zpětně za velikou chybu (kromě promoravských aktivistů) z umírněných politiků označuje bývalý premiér P. Pithart, kriticky se k nim staví M. Horáček, z populisticko-extremistického tábora se o téma otřel T. Okamura.
Jak kraje vznikly, tedy víme. Ale proč vznikly? Rudolf Slánský kdysi mluvil o nutnosti likvidace zemí z důvodu převzetí veškeré moci totalitním centralistickým bolševickým režimem. V době existence demokratické ČR je tedy extrémní centralizace našeho státu a její přikrytí fíkovým listem formální krajské tzv. samosprávy také hlavním důvodem její existence. Desetimilionová ČR je rozbita na 14 malinkatých krajů s minimálními financemi (jen 8,2 % z rozpočtového určení daní, oproti v Praze přímo rozdělovaným 70 %), formálními kompetencemi pouhého „průtokáče“ peněz (peníze na školství kraj jen přeposílá z Prahy do škol, o dotace na silnice musí každý rok žádat centrální vládu apod.), zato se čtrnácti malými parlamenty, vládami, funkcemi, úředníky, ovšem také s „drobnými“ na partikulární zájmy. A ještě v Praze vymysleli jeden skvělý bič na všechny, kterým se to nelíbí: kdo chce obnovu moravské, slezské a české samosprávy, je separatista. Jako by to byli Moravané či Slezané, kdo rozbili Československo. Je to nacionalismus tzv. „národních“ států, který vede k oslabování evropské společenské jednoty (což vyhovuje geopolitickým soupeřům Evropy, tedy našim protivníkům), je to proevropský regionalismus tradičních zemí, jako jsou Morava, Slezsko a mnohé další, který tomu může zabránit.
Po dvaceti letech se jednoznačně ukázalo, že malé nevyhovující kraje jsou dobré snad tak k velkým korupčním skandálům s evropskými dotacemi, pro jejichž získání se stejně musí spojovat do tzv. regionů soudržnosti, ale ty už jednají bez dostatečné demokratické kontroly. Jinak nevidím oblast, v níž by rozvoji svých území výrazně přispěly, snad jen v problematice nesmyslného budování umělých krajských identit svých obyvatel za peníze daňových poplatníků. Mnohé z toho přiznávají tu více, tu méně otevřeně i hejtmani a další představitelé krajských pseudosamospráv, ale dosud se neodhodlali k zásadnímu kroku k nápravě, který stejně smí učinit pouze pražské mocenské centrum – a to si nechtějí rozhněvat, protože do něj často směřují. Centralizační snahy vrcholí i newspeakovským přejmenováním reality, kdy se z občanské České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku poprvé v dějinách plíživě stává národně-orientální stát Čechů Česko/Czechia, jak dokázali Zeman se Zaorálkem zákulisně prosadit i na Google Maps. Ale nejhorší je, že občané přestávají vnímat rozdíl mezi státní správou a samosprávou, čímž přicházejí o důležitou část vlastní svobody.
Co s tím? Ti, kteří uznávají platnost výše uvedených argumentů, často namítají, že do krajů už bylo investováno mnoho peněz a zavedení zemského zřízení by bylo drahé. My namítáme, že čím déle budeme udržovat při životě umělé Gottwaldovy kraje, tím více peněz vyhazujeme oknem. Pokud chceme dostihnout naše sousedy jako Rakousko a Německo, inspirujme se jejich samosprávnými zeměmi a akceptujme spravedlivé evropské pravidlo subsidiarity – vyděláme na tom nejen ekonomicky, ale posílí tím i celá naše společnost, kterou trápí nedůvěra ve veřejné instituce, krize identity, vykořeněnost, manipulovatelnost. Vraťme se k samosprávným Čechám, Moravě a Slezsku, které už sedmdesát let neexistují, aniž by to někdo občanům sdělil. Upevníme tím demokratickou ČR, jednotnou Evropu a hlavně naši společnost.
Ondřej Hýsek
