To si říkali lidé na Moravě již koncem 19. století. Možná po podobných zkušenostech, jaké bylo možno získat čtením zpráv, šířících se elektronickým informačním prostředím v souvislosti s diskuzí o nové podobě naší státní hymny. Článek Martina Weisse Moravská hymna – přesně to jsme potřebovali na portálu Echo24 ze dne 30. 3. 2018 nebo glosa Karla Wichse O samostatnosti Katalánska v internetovém deníku Neviditelný pes ze dne 3. 4. 2018 jsou dokladem děsu jeho pražských autorů z moravského separatizmu, na samotné Moravě neznámého.
Moravské zemské hnutí vydalo dne 29. března 2018 stanovisko k návrhům Českého olympijského výboru na úpravu naší státní hymny, obsahující také návrh k přidání ke státní hymně místo (navrhované) romanticko-nacionální obrozenecké sloky takový text, který bude v duchu Preambule platné Ústavy ČR odkazovat nejen k občanům ČR v Čechách, ale i na Moravě a ve Slezsku.
Pro autora prvního článku Moravská hymna – přesně to jsme potřebovali Martina Weisse jde o pitomost, která nemůže skoro nikoho zajímat. Autoritativním tónem, nezatíženým hlubšími vědomostmi o daném tématu, pak pokračuje, že moravské hnutí v devadesátých letech minulého století bylo hnutím nacionalistickým, že šlo o hnutí plné agentů StB, kteří dokázali rozdmýchávat pocit ukřivděnosti, že ideu zemského zřízení po nich převzali sládkovci a že to byl Josef Lux, který lidi s takovými populistickými a tradicionalistickými sklony dokázal bezpečně přetáhnout na stranu demokracie. Jim podobní by tedy nyní chtěli upravit naši státní hymnu.
Pamatuji si jako aktér všech těch událostí z období po listopadu 1989 dost dobře, že významná část moravských občanů dala ve svobodných volbách v letech 1990 a 1992 najevo svoji vůli po samosprávě svojí země. Považovali to tehdy za samozřejmou součást odstraňování pozůstatků totalitního režimu. Proti českému národnímu pojímání České republiky, navazující na předchozí česko-slovenské národní přetahování o federaci a nepřipouštějící jiný než národnostní pohled na vnitřní členění státu, převládlo tehdy na Moravě jeho pojímání občanské a historicko-územní. Po vzoru Německa nebo Rakouska. To vyvolalo v Praze děs a slovo územní samospráva bylo považováno za téměř sprosté. Ze sdělovacích prostředků, i tenkrát už jen pražských, se tehdy ozývaly stejně iracionální a stejně zasvěcené předpovědi hrůz, které by z moravské samosprávy mohly vzejít. Stačilo poplést samosprávu se samostatností.
Pokud jde o údajné agenty StB v moravských iniciativách, ze spolupráce s tajnou komunistickou policií byl těsně před parlamentními volbami v roce 1990 obviněn, pokud pamatuji, jen jeden člověk, a to rovnou předseda tehdejšího HSD-SMS (Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko) docent Boleslav Bárta. Později se ukázalo a následně bylo i soudně potvrzeno, že toto obvinění bylo liché. Jiné „agenty“ jsem neznal, ani jsem o nich nikdy neslyšel, až teď od pana Weisse.
Co má na mysli pan Weiss bohulibou činností pana Luxe, kterou zachránil pro demokracii mnoho lidí se sklony pro populismus a tradicionalizmus, není už vůbec jasné. Zde patrně pan Weiss fantazíruje. Není ovšem ani zřejmé, proč si myslí, že moravské iniciativy byly populistické a v čem tento populizmus spatřuje. Zná-li ovšem význam tohoto slova. Tradicionalistické, to ano, to moravské iniciativy byly. Zcela v duchu později přijaté Ústavy z roku 1993, hlásící se k dobrým tradicím a dávné státnosti zemí Koruny české. Je tedy otázkou, zda se k nim pan Weiss rovněž hlásí nebo nehlásí?
V rozšířeném znění Weissova článku rozvíjí autor ještě jinou teorii, naznačující, že současné moravské aktivity by mohly mít nějakou spojitost s putinovským Ruskem, protože tomu se tak nejvíce podobají, táhnouce nás všechny na východ. K této úsměvné spekulaci se mohu vyjádřit jen v tom smyslu, že na východ nás táhnou spíše názory pana Weisse. Zemská zřízení, umožňující decentralizaci státní moci, se nalézají na západ od nás, zatímco krajská zřízení postkomunistického typu, upevňující centralizaci státní moci, se nalézají na Východ od nás. Lze tedy říci, že moravské iniciativy nás táhnou spíše na Západ.
V určitém smyslu je ovšem nejvzácnější Weissovou větou v jeho článku první veřejné vyjádření, zaznívající z Prahy, že naše krajské zřízení se všemi jeho defekty je vlastně zřízením nechtěným, vzniklým mimo jiné právě kvůli potřebě neutralizovat moravisty. To je velmi důležité konstatování. Tedy panu Weissovi není po vůli ani samospráva krajská, ani zemská. Jaká územní samospráva by tedy byla podle něj byla pro Českou republiku správná? Patrně žádná! Pan Weiss podle všeho žádnou územní samosprávu nepotřebuje. Potřebuje ničím nerušený centralizmus? Konečně se tedy ví, kdo se zač staví a oč zde v jádru běží.
Glosa pana Karla Wichse O samostatnosti Katalánska má jiné parametry, než článek Martina Weisse. Je to trocha fantazie, trocha středoškolského vtipkování na adresu Moravy a jejích obyvatel. Nestál by asi za řeč, než jako další důkaz, kde má moravský separatizmus svoje sídlo. Wichsův děs z rozvratu naší politické scény a z hospodářského úpadku v důsledku jím smyšlené moravské samostatnosti je nelíčený.
Wichsova glosa je však cenná také pro jeho postřeh, že ti, kteří hájí právo Moravanů na samostatnost, tak činí v domnění, že každý si může dělat, co chce. Právo Moravanů na samostatnost sice nikdo nehájí a na Moravě o samostatnosti ani nikdo nemluví. To ale autorovi nevadí. Jeho pohrůžka má jasné sdělení: na Moravě si nebudete dělat, co chcete. To už ale víme.
Trochu mě překvapuje, že smyšleného démonizování nebo naopak zesměšňování názorů jiných lidí na věc tak praktickou, jakou je vnitřní uspořádání státu, se mohou dopustit lidé, kteří sami sebe jistě považují za demokraty. Aby se však publiku ukázalo, že na Moravě hrozí separatizmus, je zjevně dovoleno vše.
Jaroslav Kupka
