Příspěvek k porozumění moravskému politickému liberalismu

Předseda MZH Ondřej Hýsek vystoupil 26. června 2021 na konferenci Morava 1918 konané v Moravském zemském muzeu. Představil zde ideje a cíle našeho hnutí. Níže uvádíme jeho příspěvek v celém znění.

Vážené dámy, vážení pánové,

nejprve mi dovolte vyjádřit hlubokou soustrast rodinám obětí a všem postiženým tornádem, které zasáhlo jižní Moravu. Projevy mezilidské solidarity, jež dokáží překračovat hranice zemí, států i ideologií, mne dojaly a potěšily.

Děkuji za možnost vystoupit na konferenci v prostorách Moravského zemského muzea, které příslušníci většinou německy mluvících moravských elit vybudovali v duchu liberálního kosmopolitního osvícenství a tolerantního moravského zemského patriotismu. To jsou hodnoty, na nichž i dnes staví Moravské zemské hnutí. Ve svém příspěvku se pokusím překlenout mezeru mezi některými obecnými idejemi, které považuji za morální i politicky nosné, a hlavními zásadami programu Moravského zemského hnutí, které usiluje především o dosažení moravské samosprávy – je však třeba lépe vysvětlit proč. Samozřejmě respektuji, pokud máte názory odlišné od mých, a budu vám vděčný, pokud se i přes to nad našimi postoji bez předsudků a ideologické předpojatosti zamyslíte, což je i cílem mého dnešního vystoupení.

Byl jsem požádán, abych hovořil o současném moravském liberalismu. Nejsem politolog, právník ani ekonom, pokusím se tedy vyjádřit svými slovy, jak chápu myšlenky liberalismu, jež se z osvícenských časů promítají až do naší doby. Nebudu se zabývat vývojem a posouváním významu slova liberalismus, všichni jsme se během života dostali k textům Johna Stuarta Milla, Ludwiga von Misese nebo Jamese Trauba, jehož knihu Liberalismus doporučuji.

Každý z nás je především člověkem – neopakovatelným a neodvratitelně dočasným nájemníkem naší planety, tvorem hodným pozornosti. Jsme vybaveni nezcizitelnými lidskými právy, právem na důstojnost, abych citoval papeže Jana Pavla II. Máme svoje vrozené i naučené vlastnosti a hodnoty, některé hluboce niterné, jiné projevujeme veřejně. Do našich nejhlubších tužeb, vztahů, víry, sexuality, národnosti, etnicity a obdobných záležitostí nikomu nic není, to je soukromá věc každého jednotlivce, tedy pokud z ní sami dobrovolně neučiníme věc veřejnou. Jestliže někdo tuto naši svobodu rozhodování o nás samých narušuje nebo bez našeho souhlasu rozhoduje za nás, máme právo se bránit a být chráněni. Zároveň naše svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého.

Jako lidé toužíme být součástí společnosti, která je organizována podle pravidel, jež si sama stanovuje a z nichž vyplývají i určité povinnosti. Takto nám liberální měšťané vybojovali konstituční státy s občanskými právy a zastupitelské parlamentní demokracie s jejich politickými obcemi, které však někdy degenerovaly do podoby fiktivně suverénních tzv. národních států (které by měly být státy občanskými) založených na jazykově-etnickém principu a příliš často sklouzávajících k autoritářství či přímo totalitě, než aby to mohla být náhoda.

Skutečně svobodná lidská společnost potřebuje ke svému vývoji prosperitu a dosud k jejímu zajištění nebylo objeveno nic lepšího než kapitalismus, tedy volný trh, zákonitosti poptávky a nabídky, motivace legálním ziskem a zajištěným soukromým vlastnictvím. Byl bych rád, kdyby ani nic dalšího v tomto smyslu objevováno nebylo, za nutnou však považuji diskuzi o nastavení daňové zátěže vzhledem k sociální citlivosti a přílišnému rozevírání nůžek ekonomické nerovnosti. Demokracie, tedy ta liberální, nemá být pouhou vládou často se mýlící většiny, ale společenstvem, které pomocí systému brzd a protivah dokáže ochránit i nositele menšinových názorů a hodnot.

Pro zvýšení pravděpodobnosti, že posluchači neusnou, uvedu příklad z oblasti nespoutané lidské sexuality, která je pro všechny tak fascinující, i z území manželství, jež tyto pudové touhy institucionálně krotí. Pro mne osobně nemá tu nejzásadnější váhu civilní sňatek uzavřený na obecním úřadě, beru jej spíše jako úřední akt a vedlejší produkt francouzské revoluce – úředník či politik, který je dočasným správcem razítka, pro mne není dostatečnou autoritou pro jedno z nejzávažnějších celoživotních rozhodnutí, ač jej někteří ochránci tradiční rodiny činí několikrát za život. Pro mne osobně má větší váhu sňatek uzavřený ne před úředníkem, ale před námi samými a před vyšší autoritou, ať už ji definujeme jakkoliv, jako celoživotní rozhodnutí, jako základ mojí tradiční rodiny, která je pro mne vším. To je však soukromá věc mezi partnery, popř. mezi nimi a církví zprostředkovanou nejvyšší autoritou, do veřejné politiky to spíše nepatří. Zároveň tvrdím, že pokud úředník mocným úderem svého razítka s českým lvem může v sekulárním státě stvrdit sňatek dvou plnoprávných občanů, z něhož pak vyplývají jistá práva a povinnosti, nepotřebuji rozlišovat, jakého pohlaví jsou ty dvě vzájemně se milující bytosti – a to je dnes živá a polarizující politická otázka veřejné politiky; církve si ji mohou vyřešit každá podle svého. Považuji za správné, že lidé s menšinovou vrozenou sexuální orientací či etnicitou, osoby jakéhokoliv náboženského vyznání, včetně muslimského, nesmí být v tolerantní, sekulární, tedy liberálně demokratické společnosti ostrakizováni, pokud nenarušují svobodu druhých.

Odmítám manipulaci Orbánovy vlády srovnávající pedofilii a homosexualitu. V dnešním Maďarsku už by Queeni s gayem Freddie Mercurym v čele svoje I Want To Break Free nezahráli. Kádárův „gulášový socialismus“ byl v tomto v roce 1986 paradoxně svobodomyslnější než již jedenáct let trvající neliberální demokracie Orbánova Fideszu, jehož hlásnou troubou jsou znásilněná média a který se komunistickému režimu v mnohém podobá, ač se proti němu může rétoricky vymezovat. Skupina Queen nesměla vystoupit v husákovském Československu, protože by podle komunistických cenzorů „kazila mládež“, což je stejný argument, jaký použila řecká neliberální demokracie k odsouzení Sokrata k smrti (ovšem homosexualita antické společnosti naprosto nevadila, naopak byla spíše společenskou normou). Netolerance sexuální nebo náboženské odlišnosti pevně spojuje radikální muslimy s bigotními či spíše nominálními křesťany, kteří nepochopili Kristovo učení o lásce k bližnímu. Tyto paradoxy však Viktora Orbána netrápí, on neoslovuje rozum, ale státně-stranickou propagandou útočí na nejnižší pudy. Tento populisticko-nacionalistický bojovník proti „cizáckému“ volnotržnímu liberalismu, Evropské unii, ústavnímu soudnictví, neziskovkám a globálnímu protimaďarskému spiknutí pod vedením Žida Sorose, je obdivovatelem soudruha Si, cara Putina a sultána Erdogana. Staví se do role zachránce Evropy před politickými i ekonomickými migranty a zapomněl, kolik takových ještě před několika desetiletími utíkalo z Maďarska na prosperující Západ, kde byli stejně jako jiní uprchlíci ze sovětského bloku přijímáni, i když přicházeli z hodnotově zcela odlišného prostoru. Snad všichni dokážeme vidět, že za gigantickými hesly „Make America Great Again“, „Polska od morza do morza“, „Kdo neskáče není Čech“ apod. se krčí pořád ten samý ubohý a provinční xenofobní nacionalismus, což se nikterak neospravedlní tím, pokud budeme křičet „Nic než moravský národ“.

Stejně tak neliberální, autoritářská a o klérus opřená polská vláda pod vedením bojovníka za posvátnou tradiční rodinu a starého mládence Jarosława Kaczyńského a jeho strany úspěšně zaútočila na dříve autonomní soudnictví, a především Ústavní soud, i na veřejnosprávní, byť jistě nedokonalá média. Jaké má být jejich Polsko? Zde mluvím z vlastní zkušenosti, neboť moje manželka pochází z Polska a rodinu v Polsku pravidelně navštěvujeme. Strana je stát, stát je společnost. Nesmíte podstoupit interrupci, i když vás znásilní vlastní otec, jako gay jste na okraji společnosti. A za všechno zlé mohou ti bruselsko-němečtí liberálové, jak se projevuje Kaczyńského paranoia. Ani ten dolnoslezský Turów nesmíme „suverénně“ odtěžit. Populisticko-konzervativní katolíci z PIŚ vyhráli volby v roce 2015, a to na základě socialistického úplatku voličům v podobě rodičovského příspěvku ve výši 3000,-Kč měsíčně a díky vybuzení polského nacionalismu, tak bezohledného i k našim slezským nebo kašubským přátelům, a kvůli vybuzení nenávisti „k nemoci šířícím“ uprchlíkům jiné víry, které v Polsku nikdy neviděli a z obětí udělali viníky. Z polské státní televize se přes noc vytratili známí redaktoři a nově nastoupivší dobře vypadající mluvící hlavy v profesionální televizní grafice provozují službu veřejnosti v podobě nechutného kydání špíny na opozici. Někteří se mne ptáte, jak můžu hájit Českou televizi, když ta Moravě skutečně nefandí. Odpovídám, že ji z moravského pohledu kritizuji a již jsme si vyměnili mnoho šťavnatých dopisů, ale to hloupé televizní heslo „jedna země, čtrnáct krajů“ je především důsledkem chybného legislativního nastavení samospráv na přelomu 20. a 21. století, tedy především v dobách neliberální tzv. opoziční smlouvy mezi Klausovou ODS a Zemanovou ČSSD. Proto budu vždy hájit veřejnoprávnost ČT a míru její nezávislosti, ostatně vždyť i nám jistý prostor poskytuje. Pokud by zvítězily snahy paní Bobošíkové, Lipovské a dalších, už bychom si tam neškrtli, takto si můžeme alespoň občas poslechnout v Politickém spektru na ČT24 zástupce moravského hnutí. Chápu, jak veřejnoprávní média a jejich investigativci vadí populistickým lhářům. Proto ve sporu o Radu ČT stojím na straně moravského, nikoliv českého metropolity. A samozřejmě se přimlouvám za přeměnu brněnského studia ČT na veřejnoprávní Moravskou televizi.

Uvedl jsem několik příkladů, které ukazují, co a kdo je ve skutečnosti nepřítelem svobody nás všech. Mimochodem i značná část Trumpových republikánů se pod vedením svého vůdce odvrací od kapitalismu k socialismu, chybí jim zkušenost s nabídkou zboží v bulharské samoobsluze roku 1989.

Výše uvedené skutečnosti lze také argumentačně využít v boji za obnovu Moravy, která dříve bývala – na rozdíl od geograficky uzavřených a do sebe zahleděných Čech – zemí otevřenou a multikulturní, což ji nesmírně obohacovalo. Víme, že po Židech přichází na řadu Romové, Slované, Němci, homosexuálové, agrárníci, sionisté, plešatí. Jak nám před časem v nedalekém Hotelu International v rámci konference k vybudování Dokumentačního centra holocaustu na Moravě skvěle odpřednášel americký myslitel Timothy Snyder, nesmíme na to zapomínat a musíme to pochopit. Co sám nerad, nečiň jinému! Není možné se zároveň stavět do – ve skutečnosti nepříliš sympatické – polohy ublížené národnostní menšiny, když někteří zároveň šíří dezinformace o světových židovských spiknutích, údajné vraždě B. Bárty s podílem V. Havla a další ubohé konspirace, hlásají rasistickou nenávist k Romům nebo ostrakizují migranty s cílem vybudit strach a nenávist. To nejsou argumenty pro obnovu Moravy, takové snahy zůstávají většinou dnešních Moravanek a Moravanů oprávněně nepochopené a zavrhované. Jen na okraj poznamenávám, že předkové nás všech byli snědými ekonomickými migranty, původně odkudsi z Afriky – a všichni lidé na celé planetě bez ohledu na barvu pleti jsme si vzájemně vzdálenými příbuznými.

ČR se stále hlásí k principům evropské demokracie, byť oligarchova vláda se socialisty, otevřenou podporou od komunistů a skrytou od extremistických populistů pod patronací ruského agenta na Pražském hradě nás již delší dobu vede jiným směrem. Všichni celoživotně vnímáme, a proto tady jsme, že vůči části svého území a jejího obyvatelstva uplatňuje stát ČR namísto ochrany individuálních a skupinových práv, namísto řádného systému státní správy, samosprávy a decentralizace v duchu zásad liberální demokracie přístup sociálního inženýrství, kolektivistického nacionalismu a byrokratického centralismu, což jsou evidentně pozůstatky nebo předzvěsti totalitního myšlení a autoritářského přístupu k vládě. A proto je nutné v ČR liberální demokracii posilovat a vylepšovat, nikoliv se, byť z oprávněného pocitu křivdy, obracet ke svobodě zády. Teď jsme svobodní, ale bez Moravy, nechceme ale přece býti nesvobodnými, i když s Moravou.

I na těchto myšlenkách staví svůj politický program Moravské zemské hnutí. Situaci má o něco ulehčenu tím, že je součástí rodiny evropských regionalistických politických stran a hnutí, Evropské svobodné aliance (frakce Greens/EFA v Evropském parlamentu). Bayernpartei, Esquerra Republicana de Catalunya, Kaszebsko Jednota, Lužicka Alianca, Liga Socijaldemokrata Vojvodine, Liga Veneta Repubblica, Moravské zemské hnutí, Nieuw-Vlaamse Alliantie, Plaid Cymru, Pro Lombardia Indipendenza, Ruch Autonomii Slaska, Scottish National Party, Süd-Tiroler Freiheit a rodina dalších celkem 48 politických subjektů širokého politického středu, které se mezi sebou v mnohém liší – někdo je více vlevo, jiný vpravo, každý požaduje jinou míru uplatnění práva na sebeurčení, někdo je ve vládě, jiný zatím v opozici. Všichni však jednoznačně vědí, že jejich politickými soupeři jsou silné tzv. národní státy, proti nimž se mohou regionalisté ideově účinně spojit pouze s tím, komu podle principu subsidiarity má náležet část moci přebujelých centralistických států, abychom byli všichni silnější navenek i dovnitř a nebyli oběťmi ani našich byrokratických vrchností v Praze, Londýně či Varšavě, ale abychom se domohli našich práv jako Moravané, Skotové nebo Slezané, občané a obyvatelé našich zemí.

Nešvejkujme, nejsme geniálnější ani úspěšnější než naši přátelé z EFA, proto spolu s nimi přijměme jako ideového partnera Evropskou unii. Jsem hluboce přesvědčen, že poválečný projekt evropské integrace nás chrání před hrůzou válek, je zdrojem naší svobody a prosperity a v budoucnu i naší spravedlivé samosprávy. EU je založena na takových „odporných svinstvech“, jako je úcta k lidské důstojnosti, svobodě, právnímu státu, lidských právech, menšinových právech a nediskriminaci, toleranci, spravedlnosti, pluralismu, prostě na liberální demokracii. EU jako každé jiné lidské dílo rozhodně není bezchybná, ale je potřeba ji zlepšovat, nikoliv bořit, ubrat byrokracie a přidat demokracie při zachování systému brzd a protivah – ostatně každý můžeme její podobu ovlivnit tím, koho volíme ve volbách do parlamentů EU i ČR (což je zásadní rozdíl oproti dobám, kdy se o našem osudu rozhodovalo v Moskvě). Demokratické reformy se však nebojí EU, evropské ústavy se zalekly některé její členské státy a samozřejmě (vnitřní i vnější) nepřátelé evropské integrace, jejíchž hrám vyhovuje fragmentovaná, balkanizovaná Evropa.

Slabostí EU je především nepřiměřená moc tzv. národních států, protože Evropská unie sama je pouhou dobrovolnou smlouvou mezi těmito členskými státy, které Unii dosud nedopřávají potřebné kompetence, svádí na ni vlastní chyby a mají na rozdíl od Bruselu i pravomoc určovat podobu tzv. vyšší územní samosprávy. Pokud tedy Moravě vadí pražský centralismus, který je zároveň důvodem slabosti EU, je logické, aby se Morava myšlenkově propojila s procesem evropské integrace, nikoliv aby se podílela na jeho ničení, což kromě pražského centralismu v těchto desetiletích nahrává mj. Putinovu imperiálnímu režimu, na jehož blacklistu jsme se všichni ocitli. Ostatně je signifikantní, že státního terorismu s oběťmi na životech se na Moravě dopustil v roce 2014 nikoliv Islámský, ale Ruský stát, a v roce 2017 chtěl v Čechách vykolejit vlak nikoliv migrant, ale příznivec SPD Tomia Okamury Jaromír Balda. Všichni v EFA těmto souvislostem rozumí, MZH to chápe také.

Nejsem moravský separatista (a rozhodně ne nacionalista), umím si dobře představit pokojnou koexistenci Moravy s dalšími zeměmi uvnitř státu ČR, která nás však musí začít respektovat. Toto moje státotvorné stanovisko má jedinou výjimku: pokud čeští centralisté a populističtí nacionalisté ve spolupráci s kolaboranty a užitečnými idioty pracujícími pro orientální nepřátelský režim vyvedou ČR z EU, pak se budu jako první po skotském vzoru domáhat vystoupení Moravy z ČR a požadovat návrat Moravy do Evropské unie, ať už tou dobou budu v emigraci, nebo v gulagu.

MZH je hnutím demokratické týmové spolupráce, není stranou vůdcovského typu. Odpovědí na současný nespravedlivý a promlčovaný posttotalitní stav, z nějž již desítky let tyjí naše frustrace a blbé nálady, není trapná, odpudivá a z pohledu zvenčí směšná radikalizace uvnitř naší bubliny, která s pravděpodobností hraničící s jistotou znamená nemožnost podílet se na správě věcí veřejných, což je samozřejmě pozice velmi pohodlná, ovšem nezodpovědná. Klíčem k obnově Moravy je pozitivní umírněnost, jistá míra pragmatičnosti, a především racionální práce, občas obohacená o nadějeplné emoce a optimistický idealismus. Za tři roky naší existence pracovalo MZH s celkovým rozpočtem přesahujícím dva miliony korun, zajistili jsme si státní příspěvek na činnost, svoji kancelář v Zemském domě II s výhledem na budovu Moravského zemského sněmu a zástupce MZH ve výboru Zastupitelstva JMK pro meziregionální spolupráci. Moravské zemské hnutí samo sebe vnímá jako umírněný subjekt politického středu, který se nevyznačuje silnou ideologizací, byť vyznává základní hodnoty výše naznačené.

Nejsme ideology moderního liberalismu, stavíme však na hodnotách evropské, tedy liberální demokracie – a to je velmi důležité pro rozhodování současných voličů na Moravě, jichž se zdrcující většina osobně i myšlenkově nachází zcela mimo bublinku promoravských spolků a politických organizací. Pochopitelně každý z našich členů MZH je svébytný, neznám žádného „čistého liberála“ nebo „čistého konzervativce“, prostor u nás dostávají i nositelé konzervativních hodnot, které nechápeme vůči liberalismu jako opoziční, ale komplementární.

Jsou mezi námi historikové, snažíme se orientovat v moravské minulosti, ale politické hnutí se musí dívat především dopředu, přinášet voličům vizi budoucnosti. Adjektivum „moravský“ samo o sobě neudělá ze špatnosti dobrou věc, nepovýší přízemnost do šlechtického stavu. Boleslav Bárta odmítal hlavněmi sovětských okupantů podepsanou federalizaci Československa na národním organickém etnicko-jazykovém principu, byl to pro něj produkt stalinisticko-nacionalistického totalitárního a byrokratického centralismu; separatismus pak odmítal zcela. My s docentem Bártou souzníme a stavíme Moravu na principu zemském, tedy občanském a územním. Náš nefanaticky promoravský program přinese postupnou přeměnu silně centralizované ČR s mnoha nesmyslnými krajskými kvazisamosprávami gottwaldovského typu na decentralizovaný stát moderního západoevropského střihu, který bude opraven podle pravidel subsidiarity (včetně finančního posílení samospráv) a v němž budou silnou a z mnoha důvodů opodstatněnou úlohu hrát samosprávné země Čechy, Morava, Slezsko a metropolitní země Praha. To vše spolu s ostatními partnery uskutečníme v rámci EU, která se časem přemění na Evropu regionů, jednotnou v rozmanitosti, ovšem navenek silnou a uvnitř kompaktní, s důstojným místem pro taková společenstva, jakým bezesporu je Morava a její obyvatelé. Naše programové cíle průběžně rozpracováváme, jejich detailní představení však nebylo smyslem tohoto příspěvku.

V našem úsilí úzce spolupracujeme se Společností pro Moravu a Slezsko a souzníme s myšlenkami Vize pro prosperitu Moravské národní obce. Naší mládežnickou organizací je Moravská mládež, člen Mladé Evropské svobodné aliance (EFAy).

Na závěr vám nabízím, abyste toto naše úsilí podpořili, protože toto je ta odvážná cesta, kterou jsme se od dob Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnosti pro Moravu a Slezsko již dlouho nevydali. Je to cesta trnitá, ale správná, je to směr, za který se v budoucnu nebudou muset stydět naše děti, až se zamyslí nad aktivitami svých rodičů, na něž budou navazovat. Jsme Moravské zemské hnutí, proevropští moravští patrioti. Bojujeme za vzdělanou, prosperující a svobodnou Moravu. Srdečně zveme všechny, aby se k tomuto úsilí připojili.

Děkuji vám za pozornost.

Ondřej Hýsek, předseda MZH

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *