Předseda MZH Ondřej Hýsek hodnotí současný stav politického moravanství a naznačuje cesty do budoucnosti z pozice programového směřování Moravského zemského hnutí. Věnuje se také problematice systémovosti či nesystémovosti moravského politického úsilí. To vše je zasazeno do současného širšího politicko-společenského kontextu.
Politiku chápu jako aktivní a věcnou péči schopných a organizovaných jedinců o vlastní obec, v našem případě o Moravu, zároveň je soutěží idejí a jejich nositelů, řemeslem s dosti specifickými postupy a pravidly. Politikou rozhodně není vyžívání a utápění se v roli frustrovaných křiklounů, údajných obětí vybájených spiknutí, kterým snad má být dovoleno vše a kterým by měl někdo jiný nezištně pomoci k dosažení jejich snů. Politické moravanství je pro mě kromě osobní emoce a mého staromódního vztahu k rodné hroudě především otázkou etiky a ekonomicko-správní efektivity, kdy k napravení současného neuspokojivého stavu nevedou žádné kouzelné zkratky, jen spousta dlouhodobé politické dřiny a profesionální týmové práce.
Prosazujeme-li naše požadavky, které jsou evidentně správné a spravedlivé, nesmíme být zároveň nespravedliví k jiným, nesmíme stát v jiných konfliktech na straně viníků. Usilujeme-li o obnovu, uchování a rozšiřování našich svobod, nesmíme přispívat ke ztrátě svobody jiných (ani té vlastní). Za svá slova a činy neseme zodpovědnost – minimálně tu morální a dějinnou. Je více než nemravné vyzývat ke klidu oběti masového terorismu, zároveň mlčet o viníkovi teroru a požadovat obchodování s ním. Pokud jsme nespravedliví k jiným, nedivme se, že se nedostává spravedlnosti nám, sami svým jednáním ztrácíme morální právo na naplnění našich požadavků.
Dějiny nezapomínají. Horko těžko se zbavujeme zápachu chyb minulosti, abychom co nejrychleji učinili nové přešlapy, o nic méně zavánějící – ať už jsou to chyby z hlouposti, nebo ze zlé vůle. Poučme se z dějin Moravy. Srovnejme excesy některých dnešních nositelů moravanství s jejich předchůdci z doby neslavné tzv. druhé čs. republiky a Protektorátu. Jak odpudivé byly kolaborantské aktivity tzv. Národopisné Moravy a dalších česko-moravských fašistů, jejichž antisemitismus byl úplně stejně zavrženíhodný jako antisemitismus Hitlerových nacistů. Uvědomme si, že i nacističtí okupanti moravskými fašisty opovrhovali a do žádných dobrodružství se s nimi nepouštěli; stejně tak opovrhují některými dnešními pomýlenými „moravisty“ i Putinovi propagandisté a agenti, od nichž může cokoliv dobrého očekávat pouze hlupák nebo zrádce. Je naším úkolem se od takovéhoto „moravanství“ rezolutně oprostit, nikoliv tento pohled na moravanství aktivně přiživovat – ať už neuváženými činy, nebo naopak promyšlenými (zlo)činy.
Denně nacházím ve své mailové schránce řetězové e-maily rozesílané moravskými aktivisty, popř. vnímám jejich komentáře na sociálních sítích – jsou plné dezinformací a fake news. Je těžké odlišit, zda jsou motivováni hloupostí, vypočítavostí, pochybnou strategií nebo zlým úmyslem, každopádně naší věci zásadně škodí a jejich chybné aktivity mají dopad na nás všechny, demotivují nás, odpuzují ostatní.
Moravští a aktivisté a politici dělají opakované stále stejné zásadní chyby, což je směšné i smutné zároveň. Již Národní strana na Moravě se ve druhé polovině 19. století přiklonila k českému nacionalismu a ruskému panslavismu, což ve svém důsledku vedlo k radikalizaci, zániku naší samosprávy a přispělo k vraždění a vyhnání mnoha Moravanů z jejich domovů. Přesto se stále někteří hodně a dlouhodobě snaží o to, aby bylo moravanství toxické – což je také hlavní výsledek jejich aktivit, jímž opravdu není přiblížení se k zemskému zřízení.
Řeknu to ještě jinak: český (čechoslovanský) protirakouský nacionalismus byl v kombinaci s proruským panslavismem na přelomu 19. a 20. století účinný a dosáhl státoprávních a politických cílů, o nichž na počátku tzv. českého národního obrození nikoho ani nenapadlo uvažovat; samosprávná Morava je obětí tohoto procesu. My můžeme tuto politiku přesně z těchto pozic oprávněně kritizovat. Pokud však českou nacionalistickou politickou reprezentaci trapně napodobujeme, navíc se zpožděním dvou staletí, činíme stejně špatně jako oni, tudíž ztrácíme pevný bod, z nějž smíme kritizovat, a zároveň nás tento postup v 21. století k úspěchu nedovede – dojdeme leda tak do propadliště dějin a po právu budeme navíc mravně odsouzeni. A i kdyby byla tato taktika úspěšná, mnoho z nás by v důsledku těchto aktivit na takovéto Moravě nechtělo a ani nesmělo žít.
Moravské politické úsilí tedy dlouhodobě trpí problémy ideovými a strategickými, nevyvážeností a mírou některých přístupů. Z toho pak pramení nedostatek aktivních a vyzrálých osobností bez psychopatologií, monotematičnost a v důsledku i dlouhodobý politický neúspěch.
„Tradiční“ moravští politici se dlouhodobě snaží obsáhnout především nesystémový pravolevý extrémní pól politického spektra. Jsou zahaleni do hávu jakéhosi moravského nacionalismu, rusofilního panslavismu, libertariánství a bigotního konzervativního autoritářství orbánovského typu, přičemž se dlouhodobě svazují s extremisticko-populistickou SPD Tomio Okamury.
Moravské zemské hnutí naopak zastupuje v moravské politice poměrně nový, systémový, liberálně-konzervativní proud. Jsme zemskými patrioty, kteří usilují o rozvoj liberální demokracie civilizačního Západu, jsme kompetentní k řešení problematiky veřejné správy i ekologických problémů. Jsme členem regionalistické Evropské svobodné aliance (EFA), tudíž proevropští – navrhujeme např. přijmout euro, což je stabilnější a moravštější měna, než jí je česká koruna, manipulovaná bankou českého národa. Moravské hnutí se musí hluboce ideově propojit se zásadním nepřítelem českého centralistického nacionalismu, tedy s projektem evropské integrace, jinak nemá šanci uspět. Stavět se spolu s českými a ruskými nacionalisty proti EU a tvářit se u toho jako největší Moravan je nejen hloupé, ale i nebezpečné. Na proevropském regionalistickém poli můžeme účelně spolupracovat i s dalšími subjekty, politiky a aktivisty.
Se značným zármutkem konstatuji, že moravští aktivisté sice táhnou za jeden provaz, bohužel však opačným směrem. Moravané jsou sami sobě největšími nepřáteli, pražský centralista se už jen přezíravě až soucitně usmívá, Putinův propagandista se pohrdavě šklebí. Jsme nepoučitelní, sami sebe tlačíme na okraj – a „moravistický“ extremismus Praze vyhovuje. Není tedy čas moravanství od extrému oprostit, aby se odblokovala možnost komunikace a snad i spolupráce mezi jednotlivými subjekty?
Ať nekončím negativisticky, pojmenuji současné naděje pro budoucnost. Ve volbách v Dačicích zvítězilo i 62 let po připojení Dačicka k Jihočeskému kraji Moravské zemské hnutí a sestavilo tam vládní koalici. Moravské zemské hnutí má své zástupce poprvé i v komisích Rady města Brna a Jihomoravského kraje a desítky zastupitelů v moravských městech a obcích. Spolu s EFA a dalšími subjekty jsme se podíleli na důstojných oslavách 1200. výročí první písemné zmínky o Moravanech.
Největší šanci pro naše cíle nyní vidím v jistém souladu našich požadavků s návrhy NERVu pro Vládu ČR, který spočívá především v systémové redukci extrémního počtu nesmyslných krajů v ČR (ze 14 na 8). Nezahoďme tuto šanci naší nekoordinovaností, radikálností či nějakým naschválem. Ke schválení ústavního zákona potřebujeme hlasy koalice i opozice, rozdělme si tedy, kdo, s kým a jak bude komunikovat – Moravské zemské hnutí ještě na podzim rádo ústavní činitele osloví a při lobbování bude zdůrazňovat i nutnost maximálního možného respektu k zemským hranicím, samozřejmě v souvislosti se spravedlivějším a efektivnějším (finančním i kompetenčním) nastavením systému samosprávy. Kdyby šlo všechno dobře a tento bod se dostal do upraveného programového prohlášení vlády, mohli bychom se tu mít někdy od roku 2025 radostněji.
